Podle § 103 odst. 1 písm. l) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen "zajistit dodržování zákazu kouření na pracovištích stanoveného zvláštními právními předpisy". Tímto předpisem je především zmiňovaný zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami.

Výše zmíněný zákon říká, že se zakazuje kouřit "v prostorách, kde jsou pořádána pracovní jednání". Zákaz kouření je dále obsažen například v § 15 vyhlášky č. 327/1992 Sb., kterou se stanoví požadavky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu při výrobě a zpracování výbušnin a o odborné způsobilosti pracovníků pro tuto činnost. Z uvedeného vyplývá, že na některých pracovištích je zaměstnavatel povinen zajistit dodržování zákazu kouření bez ohledu na to, zda jsou účinkům kouření vystaveni také nekuřáci.

Zákoník práce dále v § 106 odst. 4 písm. e) obecně určuje, že zaměstnanec je povinen nekouřit na pracovištích a v jiných prostorách, kde jsou účinkům kouření vystaveni také nekuřáci. I kdyby tedy zaměstnavatel výslovně nezakázal kouřit na pracovištích a v jiných prostorách, kde pracují také nekuřáci, zaměstnanec zde kouřit nesmí - jinak porušuje pracovněprávní povinnosti. Kladně lze hodnotit, že zákaz kouření se nově vztahuje nejen na pracoviště, ale i na jiné prostory, kterými se zde rozumí např. šatny, umývárny.

Podle platných právních předpisů zaměstnavatel není povinen zřizovat kuřárny, a to ani v těch případech, kde je zákaz kouření z důvodů bezpečnosti ochrany zdraví na pracovišti nebo hygienických. Povinnost zřizovat kuřárny byla stanovena § 50 směrnice ministerstva zdravotnictví č. 46/1978, která však byla s účinností od 28. 2. 2001 zrušena vyhláškou č. 89/2001 Sb. V nové právní úpravě tato povinnost není obsažena - v § 15 odst. 3 vyhlášky č. 327/1992 Sb. je sice uvedeno, že kouření je povoleno jen v místnostech nebo místech k tomu určených, zřetelně označených a vyhrazených organizací, z tohoto ustanovení však podle mého názoru neplyne povinnost zřizovat tzv. kuřárny.

Na druhou stranu zaměstnavatel je oprávněn zakázat kouření ve všech jeho prostorách, přestože tak výslovně nestanoví právní předpisy. V žádném případě se nejedná o diskriminaci kuřáků, zaměstnavatel by však měl pečlivě zvážit účelnost tohoto rozhodnutí. Je všeobecně známé, že absolutní zákaz kouření je ve většině případů stejně kuřáky porušován, a to v různých prostorách, kde je kouření zcela nevhodné nebo dokonce zakázané a tedy nebezpečné. Úplný zákaz kouření tak v praxi často působí vážné problémy.

Pokud se zaměstnavatel rozhodne kouření v určitých prostorách umožnit, doporučuji například v pracovním řádu přesně stanovit, ve kterých prostorách je kouření povolené a kde je zakázané.