Z pokusů na zvířatech lze usoudit, že nikotin má dlouhodobé účinky podobné účinkům antidepresiv. Když bylo jako model deprese u laboratorních potkanů použito paradigma naučené bezmocnosti, chronické podávání nikotinu zmenšovalo naučenou bezmocnost potkanů a tento účinek nikotinu se dal zrušit pomocí antagonisty nikotinových receptorů mecamylaminu (Semba et al., 1998). Potenciální antidepresivní působení nikotinu nemusí být zprostředkováno pouze zvýšením uvolňování dopaminu v nucleus accumbens, protože nikotin zvyšuje i uvolňování serotoninu a noradrenalinu (Westfall et al., 1983; Li et al., 1998), což jsou mediátory klíčové z hlediska patogeneze deprese.

Je velmi pravděpodobné, že nikotin není jedinou psychoaktivní látkou v tabákovém kouři. Bylo zjištěno, že u kuřáků dochází k inhibici enzymů MAO-A a MAO-B (Fowler et al., 1996a; Fowler et al., 1996b), přičemž samotný nikotin monoaminoxidázy neinhibuje. Inhibitory monoaminooxidáz jsou přitom užívány jako antidepresiva (tranylcypromin, fenelzin, moklobemid) nebo jako antiparkinsonika a kognitiva (selegilin).

Pro společné biologické mechanismy při rozvoji deprese a závislosti na nikotinu může svědčit i to, že antidepresiva bupropion a nortriptylin jsou účinná v léčbě závislosti na nikotinu (Jorenby et al., 1999; Hall et al.,2002).

Prevalence kuřáctví cigaret je u psychiatrických pacientů celkově vyšší než u ostatní populace. Hughes et al. (1986) ve studii u ambulantních pacientů v USA zjistil, že cigarety kouří 88 % pacientů se schizofrenií, 70 % pacientů s mánií a 49 % pacientů s depresí, zatímco prevalence kuřáctví v obecné populaci USA je asi 22 - 30 %.Vyšší výskyt deprese u kuřáků byl potvrzen v dalších studiích (Kendler et al., 1993; Breslau et al., 1993).